Duben 2015

Jen se smějte

19. dubna 2015 v 16:42 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
Tak máme už víc jak polovinu dubna za sebou, já mám téměř celý prvák vysoký za sebou... víceméně úspěšně... a pomalu přemýšlím co dál. V hlavě se mi urodil geniální nápad a ráda bych ho odprezentovala rodině... Jak budu úspěšná těžko říct. Většinou nechápou moje nadšení a mojé nápady už vůbec ne. Musím si vzít Honzyho jako posilu. Z tašky vyhrabu mobil a píšu SMSku
PRIJD DNES V 18 HOD NA VECERI, MUSIM S TEBOU NECO PROBRAT A S NASIMA TAKY.

Vzápětí přichází odpověď: MAM SE BAT?

Čeho by se asi tak měl bát? To já jdu přece s kůží na trh. A tak píšu:
TO ZALEZI PODLE SITUACE A PODLE TOHO, JAK SE ZACHOVAS.

Píp, odpověď: TO JSI ME FAKT UKLIDNILA....

Tsss, ještě se rozčiluj, to já potřebuju uklidnit.... bože...


Přesně v 17:45 zvoní Honzy na zvonek.
"Přišel jsem radši dřív. Můžeš mi říct o co jde?" vyšiluje hned mezi dveřma.
"Nemůžu," vyštěknu. "a hoď se alespoň ty do klidu, nebo si budou myslet bůh ví co se neděje," přikážu mu ne zrovna přátelsky.
"Já si myslím bůh ví co..." nestihne ani doříct, co si myslí on, natož bůh, a už ho postrkuju do jídleny k našim.

"Brý večer," pozdraví Honzy.
"Ahoj Honzíku," říká mamka.
"Ahoj," to je táta.
"Servus," to zdraví Robin.
"Pic," zazubí se na něj Honzy.
"Co je novýho, Honzo, dlouho jsem tě neviděl," začína konverzovat táta.
"Nic, pane Dlouhý. Všechno při starym,"podívá se na mě a hned zase na tátu, "v dílně mám teď hodně práce. To víte, všichni připravujou auta na letní sezónu."
"Nechám vás tu si povídat a jdu se podívat, co dělá večeře," mamka se zvedá ze židle a odbíhá do kuchně.
"Já ti pomůžu," letím za ní, div bych se nepřerazila.

"Tak už mi povíš, proč pořádáš rodinou radu? I s Honzou? Úplně jsem koukala, jestli mi nepřinese kytku," spustí máma hned, co jsme z doslechu.
"Na co by ti nosil kytku?" nechápu.
"Nechceš nám doufám říct, že jsi těhotná?!" uhodí na mě máma.
"Cože?!" ježiši ta má nápady... prej těhotná, ještě to tak. "To si myslíš, že jsem úplně blbá?!"
"Vůbec ne Rituško, ale už ti není patnáct a s Honzou spolu chodíte docela dlouho..." nenechám jí domluvit, copak bych si asi musela ještě vyslechnout.
"Mami, právě, že mi neni patnáct. Život mám před sebou... Dost jsme se všichni nadřeli, abych teď byla tam, kde jsem, tak si to fakt nehodlám pokazit miminem. Na to mám ještě dost času. Tohle se týká něčeho úplně jinýho," no i když vlastně, zas tak úplně od věci to není, ale o moje dítě se fakt nejedná.
"To se mi ulevilo," říká máma a já úplně vidím jak jí spadl kámen ze srdce. Kámen... celá Sněžka.

"Tak pánové, tady máte něco na zobání," říkám z vesela a pokládám na stůl mísu se zeleninovým salátem. Pohledy přítomných mužů a chlapce mluví za vše - ZABÍT.
"Si asi myslí, že jsem kralík," šeptá se znechucením Robin Honzymu do ucha.
"Hm... ber to z tý lepší stránky, holky v mým věku si myslí, že jsi zajíček," zubí se Honzy.
"Jakej zajíček??" ťuká si Robin na čelo.
"Hele, všechno slyšim," snaží se je usměrnit táta, ale já moc dobře vidím, jak mu cukají koutky.

"Rito, povíš nám, proč jsme se tu dneska sešli?" ptá se táta. Asi nejen táta, všechny zraky se teď upínají na mě. To je nepříjemnej pocit...
"Na večeři přece," zasměju se, ale sama dobře vím, jak to zní trapně. Tatovo zdvyhnuté obočí je jen důkazem toho, že to cítím správně.
"Mám takový nápad, ale než ho začnu realizovat, chci vědět, co vy na to,"řeknu. Tak, a je to venku.
"Jaký nápad?" ptá se mamka.
"Chci si otevřít dětskou kavárnu," řeknu naprosto bez obalu, na co budu chodit kolem horké kaše, že?
"Dětskou co?" zvedne táta nechápavě hlavu od talíře.
"Ježiši!!" vyprskne smíchy Robin.
"Rito, co tě to zase napadlo?" vrtí hlavou máma.
"Dětskou kavárnu jo? Hmmm..." drbe se Honzy na nose.
"Víte co, jen se smějte! Ale až budu vydělávat milióny, tak za mnou nechoďte!!" třísknu s příborem a naštvaně odcházím.
Na schodech ještě slyším Robina, jak se směje, "Kavárnu prej!!"
"Jsem ráda, že jsem tě pobavila!" zaječím ještě než prásknu s dveřma od svého pokoje.

O půl hodinky později už někdo klepe na dveře. Tipuju to na mámu nebo na Honzyho.
"Můžu dál?" ptá se opatrně Honzy. Co jsem říkala?
"Pojď," trhnu ramenem, jako že je mi to vlastně docela jedno.
"Rito, rozmyslela sis to dobře?" "Jo!" vyštěknu.
"Počkej, nečerti se hned, nepřišel jsem ti to rozmlouvat, přišel jsem se zeptat, jakou máš představu," usměje se.
"Vážně?" ptám se sice nedůvěřivě, ale zároveň plná nadějí, že mě možná alespoň někdo chápe.
"Vážně," říká Honzy a lípne mi pusu do vlasů.
"Víš, myslela jsem nějaký podnik, jako mají dospělý, ale s tím, že by byl pro děti. Horká čokoláda, kakao, palačinky, zdravé obědy a svačinky, nějaké prolejzačky, prostě to, co děti baví. Něco jako centrum pro děti, s tím, že by to ale bylo něco jinýho, než obyčejný hlídací centrum, to mají všichni a všude," zkouším to uhrát na originalitu.
"Aha, zní to trochu bláznivě, to uznávám, ale má to něco do sebe. Jenom pořád nevím, jak bys to udělala. To bys jako měla mini bar a děcka by tam u něj seděli?" ptá se.
"No třeba, myslela jsem, že Dany by jim tam hrál na kytaru, Elis by měla čtenářské okénko, mamka by jim mohla péct muffiny a Robin by mohl být třeba za barem..." sama slyším, jak to zní šíleně.
"Základ je dobrej, jen bych z toho udělal asi normální podnik s tím, že nabízí rozšířené služby pro děti. Co ty na to?" snaží se Honzy.
"Hm, asi máš pravdu," říkám a snažím se, aby to neznělo sklesle.
"Ještě to proberem jo? Až budeš mít chuť zajdi dolů za vašima, jsou z toho tvýho útěku docela špatný," říká a mrkne na mě jedním okem.
"Hm," jenom si tak hmknu, co jinýho mi taky zbývá.

Počkám, až za sebou Honzy zavře dveře, a pak uklídím složku s pracovnm názvem Kidscafé hluboko do šuplíku. Nejradši bych na něj napsala fixou SNY!.... Nebo radši SNY?

PS: Miluju tě

1. dubna 2015 v 21:10 | rybiczka86 |  přečetla jsem....

PS: Miluju tě - Cecelia Ahernová


Kniha s velice zajímavým nápadem. Dopisy od manžela, které chodí po jeho smrti, aby svoji ženu podpořil v jejím dalším životě. Ta každý měsíc čeka, jaký úkol si pro ni připravil. A čtenářky čekají s ní.

Začátek knihy se mi moc líbil. Mělo to vtip, švih a skvěle se to četlo. Postupně začaly přibývat nové a nové postavy, které pro příběh Holly nebyly podle mě nijak podstatné, ale přesto tam byly a mě v tom udělaly pěkný guláš.

NHL jsem měla ve vztahu Holly a Daniela. Už od první chvilky, kdy se v knize objevil, jsem si přála, aby to byl pravě on, s kým nakonec Holly bude. Téměř na konci knihy, kdy byl Daniel k Holly hrubý a přirovnával Gerryho pouze ke kusu papíru se mi chtělo až brečet. Jak může být někdo tak necitelný?!

Pravdou je, že Holly byla místy neskutečně ukňouraná, ale vím já, jak bych se chovala po odchodu milovaného manžela?

-------------------------------------------------------------------------------------------------

autor:
Cecelia Ahernová se narodila v Dublinu. Vystudovala obor žurnalistika a mediální komunikace. Jeji román PS: Miluju tě se stal mezinárodním bestsellerem a dočkal se i filmového zpracování (pozn: film jsem viděla jako první, pak jsem až četla knihu, při četbě jsem měla pocit, že jsem musela vidět něco úplně jiného, než co čtu)

vypravěč: vševědoucí

místo děje: především Irsko

co je v knize řečeno: všechno chce svůj čas

postavy:
Gerry - manžel Holly, před svojí smrtí sepsal dopisy, ve kterých píše Holly různé úkoly, díky kterým se má posunout dál a žít svůj vlastní život

Holly - ačkoliv je kolikrát na dně svých sil, vždycky se zase zvedne a pokračuje dál

Denise, Sharon - Hollyiny nejlepší kamarádky, i když se spolu někdy dost hádají, stejně stále drží při sobě a pomáhají si

Daniel - měl to být Hollyin nový přítel, bohužel se zachoval přesně tak jako každej chlap, jako sobec.....

jazyk: postavy mluví celkem spisovně, občas se objeví nějaký vulgarismus, vypravěč mluví spisovným jazykem

téma textu: přátelství



autor: Cecelia Ahernová
rok vydání: 2005, originál PS, I love you 2004
vydal: BB art
stránek: 375
hodnocení knihy: 3/5
hodnocení obálky: 2/5
hodnocení podle DK: 89% (ke dni 1-4-2015)