Duben 2014

Tóny písně

23. dubna 2014 v 18:56 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
Sedíme s Elis v lavici. Sice je hodina matematiky a já bych měla dávat pozor, ale nějak se nemůžu soustředit. Na Elis je dnes něco zvláštního. Nedá mi to a šťouchnu do ní jemně loktem.
"Elis," šeptnu tak, aby nás matikář nezaslechl.
"Hm," zahučí Elis a stále opisuje příklad z tabule.
"Co je s tebou?" ptám se a chci ji donutit, aby se na mě podívala.
"Nic," zahučí znovu.

Jakýpak nic. Něco se s ní děje, cítím to. Vyškubnu papír ze sešitu a napíšu:

Neříkej, že nic. Vidím to. Tak co se děje?

Podívám se směrem k matikáři, dobrý, pořád píše. Pak papír nenápadně šoupnu k Elis. Ta se na mě podívá se zdviženým obočím. Vezme papír, rozloží ho a čte můj vzkaz. Nadechne se a pak odepíše. Když je hotová, papír složí a posune ho zase ke mě.

Otevřu dopis, stojí v něm:

Tak příjď dnes večer ke mě. Ukážu ti, co se děje.

Hm, tak jo. Doufám, že se s Elis nebo s její mamkou neděje nic vážného. Přemýšlet nad tím moc nemůžu, musím se soustředit na vyučování.

O přestávce volám mamce a ptám se, jestli můžu dnes přespat u Elis. Vzhledem k tomu, že zítra nemáme školu, by to neměl být problém.

A taky, že ne. Mamka souhlasí. Takže teď už jenom nějak přežít školní den a uvidíme, co se stalo.


K Elis přijdeme pozdě odpoledne. Její maminka není doma. Na lednici Elis nechala vzkaz, že dnes musí zůstat v práci i na noční, tak ať moc neponocuje.

"Tak ukaž, co se děje," říkám vesele Elis.
"Teď ne, to až večer, až se setmí," říká tajuplně Elis.
Páni, to bude asi něco velkýho, když musím počkat na to, až bude tma.

A tak čekáme. Čas si krátíme koukáním na telku a hraním her. Je to celkem fajn odpoledne. Takový relax jsem už dlouho nezažila. Když se setmí sedneme si u Elis v pokoji na postel a povídáme si. Je to takový to holčičí tlachání o šminkách, hadřících a tak. Však to znáte. Když už je dost velká tma, natáhnu se po lampičce s úmyslem, že rozsvítím. Ještě nejsme dost staré na to, abychom držely černou hodinku, ale Elis mě zadrží.
"Počkej, nerozsvicuj. Uvidíš, za chvíli ti něco ukážu," říká.
Zavání mi to trochu něčím zvráceným, ale to mi k Elis nesedí.

A pak to uslyším. Jsou to tóny nějaké písně. Určitě ji znám, ale nemůžu si vzpomenout odkud.
"Co je to?" ptám se překvapeně Elis.
"Kytara," říká.
"Odkud to jde?" ptám se, přijde mi to celkem blízko.
"Z venku. Vždycky večer přijde někdo pod náš balkon a hraje na kytaru," říká.
"Jů, takže romantika," křením se.
"A kdo je ten, co ti hraje?" ptám se dál.
"To nevím," říká a červená se.
"Ty ses nepodívala?" směju se.
"Ale jo, ale nevím kdo to je, nevidím mu do tváře," brání se.

Nenápadně se přesunu k oknu. Kluk - teda předpokládám, že to je kluk - stojí na trávníku pod bytovkou a vybrnkává melodii písníčky. Nezpívá, možná si jen pobrukuje spolu s kytarou. Páni, kdo by to mohl být?

"Myslíš, že hraje tobě?" ptám se Elis a nechci aby to vyznělo blbě. Bože, proč já taky chvilku nepřemýšlím, než něco plácnu.
"To já nevím, ale bylo by fajn, kdyby jo," říká a už se zase červená.
"A kdo bydlí pod váma?" vyzvídám.
"Jen nějaká starší paní. A pod ní manželský pár s malým děckem," krčí Elis rameny.
"Žádná jiná šťabajzna tu nebydlí, co?" mrkám na ni.
"Šťabajzna..." zakroutí nad mým slovníkem hlavou.
"Jasně, že tu bydlí i jiný mladý holky, ale ty mají balkony na druhou stranu," říká.
"Takže předpokládáš, že chce, aby ta, pro kterou hraje, vyšla na balkon," sonduju v jejích myšlenkových pochodech.
"Je to možné, ale nevím," říká smutně Elis, protože jí dochází to samé co mě.
"Může se přece vyklonit i z okna," říkám a mnu si bradu.
"Právě..." vzdychne Elis.
"Neboj," vezmu ji konejšivě kolem ramen, "my na to přijdeme."

Stále stojím u okna. Když kluk dohraje, podívá se nenápadně nahoru. Možná nepředpokládá, že je někdo u okna. Mě ten okamžik stačí na to, abych poznala, kdo se za tajuplným hráčem skrývá.
Elis samozřejmě nic neřeknu, musím si být stoprocentně jistá.



Druhý den se vydám za Honzym.
"Ahoj zlato," zdraví mě a sevře mě v náručí.
"Ahoj," usměju se a vlípnu mu pusu.
"Za copak tohle bylo?" díví se upřímně.
"To jen tak," říkám s úsměvem.
"Jo? A za mnou si přišla taky jen tak, nebo to má nějaký důvod," říká laškovně.
"Má to důvod. Vlastně jsem se přišla na něco zeptat," odpovídám.
"Vážně? A na copak?" pustí mě a vrací se zase zpátky k práci, od které ho můj příchod vyrušil.
"Máš ještě tu starou kytaru?" ptám se a snažím se dělat jako by nic. Jako by mě to vlastně ani nezajímalo.
"Ne, tu jsem dal Danymu. Říkal, že si ji pověsí ve zkušebně na zeď, aby mu přilákala nějakýho kytaristu," říká a zaťuká si na čelo.
"Aha.... Hele a umí Dany hrát na kytaru?" ptám se.
"To nevím, se ho zeptej," pokrčí Honzy rameny.

Zeptej jo.... No dobrá. Sáhnu do kapsy pro mobil a už smažím smsku.
AHOJ, MEL BYS VECER CAS ZAJIT SE MNOU A HONZYM NA PIVO?

Odpověď přijde v zápětí:
- Sorry, sel bych rad, ale vecer uz neco mam :-( Tak priste jo: ;-)

Tak to ne chlapečku, mě jentak neodbydeš.
TAK TO ZRUS, VZDYT JSME SE NEVIDELI ANI NEPAMATUJU. ZA CHVILI ZAPOMENU, JAK VLASTNE VYPADAS :D

- Nemuzu to zrusit, je to dulezity

Jo, důležítý.... No, počkej....
VEZMEME S SEBOU I ELIS.

Teď bych se nejradši zasmála nějakým pořádným monstrózním smíchem. Na odpověď čekám docela dlouho.

- Tak ja to zkusim.

Chichichi.... a mám tě.

VEM S SEBOU I KYTARU, AT ELIS NEPRIJDE O SVOJI VECERNI SERENADU ;)

Teď jsem zvědavá, co odepíše. Jestli přizná barvu, nebo bude zapírat.

- Rekla si ji to?????

Co si o mně myslí?? Tssss....

NE, PROC TO NEUDELAS SAM?

- Protoze, by me nechtela :-((((

Ach jo, proč by ho neměla Elis chtít. Dany je super kluk. Je fakt, že je dost jiný než Elis. Rozhodně moc nečte, pije a taky kouří.... Ale tak nikdo není dokonalý že? No do tutoho se plést nebudu. Možná jenom trošinku......

Knihomolství

16. dubna 2014 v 16:15 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
Určitě si pamatujete, kdy jsem se poprvé zmínila o Elis.

Teď, jak se blíží doba, kdy asi půjdeme každá svojí cestou, mi začíná být líto, že jsem ji nemohla poznat dřív. Jsem samozřejmě ráda, že je teď taková, jaká je. Ale co by bylo, kdybychom se nepoznaly? Byla by z ní teď taky taková Elis, nebo by z ní pořád byla ta myška v první lavici?

Je čas přijít na to....

"Elis?" přitočím se ke kamarádce v knihovně.
"Jo," otočí se ke mě.
"Přemýšlela jsi někdy, kde bys byla teď, kdybys mě nepoznala?" prohodím jakože jen tak.
Elis na mě kulí oči, ale je vidět, že nad tím přemýšlí. Krčí obočí a skoro by si začala i kousat nehet.
"Nevim, kde bych byla. Rito, o tomhle nemá cenu přemýšlet. Jsem ráda, že jsem tam, kde jsem a že jsem, kdo jsem," říká po chvíli.
"Víš, ale mě by zajímalo, co by tě dnes čekalo, kdybych se ve vaší třídě neobjevila," nedám se jen tak odbít.
"Víš, kde bych byla?" ptá se mě. Zakroutím hlavou, jak to mám vědět asi.
"Támhle," ukáže ne kožené křeslo v rohu knihovny.
Podívám se trochu nechápavě: "Proč támhle?"
"Seděla bych v tom křesle a četla bych si. Málokdo by o mně věděl a já bych nevěděla nic o ostatních," říká a dívá se smutně na křeslo.
"Takže bys byla taková knihomolka jo," dloubnu do ní.
"Ano," povzdechne si.

"Víš, dělala bych to, co jsem dělala, než jsem tě poznala. Prostě bych byla se svým největším přítelem," říká.
Teď zase krabatím čelo já, nevím o tom, že by kromě mě a naší party měla ještě nějaké jiné kamarády.
"S knihou přece!" ťuká si na čelo a mě neujde, že se ušklíbla.
Páni, neříkám, že je špatné číst, naopak, taky ráda čtu. Ale aby můj nejlěpší kámoš byl třeba Harry Potter? Ani zakalit by s ním nešlo.

"Elis, a ty jsi neměla dřív nějakou kámošku?" ptám se.
"Ne," řekne stručně.
"Na základce jsem byla takový otloukánek, smáli se mi, že nosím brýle. Byla jsem docela chytrá, takže další důvod pro posměch. Pravda je, že jsem se ani nijak nesnažila se projevovat. Když jsem si potřebovala s někým promluvit, šla jsem za mámou. Taky mi hodně pomáhala třídní učitelka. No a na střední, to víš sama," říká.
"Jo, parchanti dokážou být krutý," povzdechnu si.
"Proč krutý? Ke mě nebyli vyloženě krutí. Jen se smáli, že nosím brýle a říkali mi, že jsem šprt. Co jsem měla dělat, brýle jsem nosit musela. No a šprt. To bych neřekla, ale když nemáš s kým jít ven, tak si prostě otevřeš učebnici, aby ses doma neunudila k smrti. Když už tě nebaví dělat věci do školy, tak si otevřeš knížku. Nebyly jsme s mamkou nikdy moc při penězích, takže děti v mým věku měly starší typy počítačů. No já měla jen knihovničku plnou knížek po mamce. Pohádkový knížky, komiksy, románky, encyklopedie. Měla jsem úplně všechno, ale v knihách," říká a jak mluví o knihách úplně jí září oči.

"Jaký jsi měla dětství ty, Rito," otočí se najednou ke mě.
"Já? No normální...." říkám.
Nechci před ní mluvit a tátovi a bráchovi, když ona sama žádný sourozence nemá a táta od nich odešel, když byla ještě malá. Měla sice třeba hezký dětství, ale tohle nepoznala.
"Normální.... Tak mi pověz víc," říká a já cítím z jejího hlasu upřímný zájem.

A tak tedy spustím:
"Napřed jsem s rodičema byla sama, než se narodil Robin. Pamatuju si, že jsme se dost stěhovali. Táta hodně cestoval za prací a my jsme vždycky šli s ním. Dokud jsme byli s bráchou malí, tak s námi byla mamka doma. Práci si našla, vlastně až tady. Jinak dělala spíš jen něco doma, nebo občas třeba někde uklízela. Tak co si taky měla najít, když jsme pořádně na žádným místě nevydrželi," říkám.
"Hm, to se nedivím, ale tak aspoň jste nebyli doma sami," říká Elis.
"V létě jsme jezdily na výlety. Nebo jsme byli u babičky na chalupě. Mě to přijde normální, ale je mi jasný, že spousta děcek, tohle nazažije," říkám smutně.
"Však buď ráda, máš na co vzpomínat a pokud se ti tvoje dětství líbilo, tak aspoň víš, co pak dělat s vlastníma dětma," říká a já kývám, protože má pravdu.

"Já budu děti učit, aby si vážili věcí, co mají, aby nemuseli mít všechno, co uvidí nebo to, co budou mít ostatní," říká Elis.
"A hlavně," pokračuje "je naučím, aby měli rádi knihy."
"Budou pokračovat v tvým knihomolství jo?" říkám a směju se.
"To si piš," smějě se Elis.

A já si v duchu říkám - chudáci.... Budou pak muset taky potkat nějakou tu svojí Ritu.

Náhradní princ

15. dubna 2014 v 11:04 | rybiczka86 |  přečetla jsem....

Lenka Lanczová - Náhradní princ

o autorce:
Narozena 29.12.1964 v Dačicích. Žije ve Slavonicích, kde od roku 1987 pracuje v městské knihovně. Má dvě děti (syna Davida a dceru Sandru), které se také věnují psaní. Lenka Lanczová začala psát ve třinácti letech, kdy se z nevinného pokusu stal celoživotní koníček. Na svém kontě má spoustu úspěšných knih.

vypravěč: vševědoucí, tady je vypravěčem Jana, hlavní postava

místo děje: Bakov (tohle místo se objevuje téměř v každé knize od Lenky Lanczové), letní kemp Mokrá louka

co je v knize řečeno: autorka poukazuje na spoustu věcí. Například, že člověk nemá soudit podle prvního dojmu. Také, že člověk si nemá vymýšlet, protože každá lež nakonec vyjde najevo.

postavy:
Jana: hlavní postava celé knihy. Velká romantička. Mě přijde hrozně drzá. Třeba tak, jak se ona chová ke své babičce, to já bych nedokázala. Zároveň má velkou představivost, když si dokázala vymyslet přítele, psát si sama sobě maily... Ono to teda neni nic těžkýho, ale i tak...

Zuzka: kamarádka Jany, hezounka blondýnka od vedle. Pro svoji kamarádku by udělala cokoli.

Vanda: spolužačka. Co se týká Vandy, těžko budu mluvit v superlativech. Přijde mi, že je ironická, nepřejícná a závistivá. Nedělá na mě vůbec dobrý dojem. Falešná kamarádka.

Nina: spolužačka. Docela milá holka. Ale zdání může někdy klamat. Mě přijde děsně otravná. Slečna perfekcionistka.... Vadí mi, děsně...

Iveta: spolužačka. I když se v příběhu moc neprojevuje, tak i z toho mála se dá poznat, že je to fajn holka se smyslempro humor. Neodsoudí kamarádku kůli jedné lži.

Sebastian: pan dokonalý. Velký romantik, píšící poezii.... Má jednu velkou chybu = neexistuje....

Jakub: náhradník za Sebastiana. Fajn kluk, nezkazí legraci. Extrovert, kamarádský a ještě dobře vypadá... Co chtít víc, že?

Kazim: takový docela fajn týpek. Tvoří pár s Vandou, to je neomluvitelné :D

maminka Jany: pracuje jako účetní. S muži neměla moc štěstí. Teď to "táhne" se svým šéfem. Se svojí dcerou má docela hezký vztah. Své dceři důvěřuje.

babička Jany: starostlivá, svým okolím zřejmě nepochopená a nedoceněná

kdy a jak dlouho se odehrává děj: Celý děj se odehrává v moderní době a v létě. Trvá cca 14 dní

jazyk: postavy mluví spíš spisovným jazykem, sem tak je použité nějaké nespisovné slovo a málokdy nějaká vulgarita

téma textu: tajemství


---------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes opět zabrousíme do dívčích románků. Tuhle knihu jsem četla asi před dvěma roky, ale proč si ji nepřipomenout?

Lenka Lanczová patřila (a i stále patří) mezi mé oblíbené autory. Její knížky nejsou obyčejné slaďárny. Jsou to příběhy ze života, které se můžou stát každému. Mě i vám.

Při maturitě jsem musela obhajovat, proč tuhle spisovatelku čtu. Tak jsem řekla, co už je napsáno výš, tedy že, jsou to příběhy ze života. Jako znásilnění, nechtěné těhotenství, rozvod rodičů, stěhování, anorexie, závislosti ať už postav nebo někoho z jejich okolí atd. Taky jsem říkala, že čtení těchto knih, je pro mě relax. Člověk nad tím nemusí moc přemýšlet. Prostě čte a nechá se unášet dějem.....

Navíc tyhle románky nekončí vždy happy endem. Někdy naopak končí dost krutě, nebo naopak nekončí vůbec. Tady mám na mysli hlavně příběhy s otevřeným koncem, kdy si čtenář sám musí domyslet, jak to vlastně dopadlo.

Zamilovat se

8. dubna 2014 v 17:53 | rybiczka86 |  přečetla jsem....

Evelyne Stein-Fischerová - Zamilovat se


o autorce:
Evelyne Stein-Fischerová se narodila v Paříži. Studovala publicistiku a grafiku. Pracuje jako novinářka, spisovatelka a ilustrátorka.

vypravěč:
Vypravěč v této knize je vševědoucí. Je to jedna z postav. Zatím jsem přečetla jednu kapitolu, ale jak je mým zvykem, v knize jsem samozřejmě listovala, takže vím, že vypravěč je střídavě jedna a pak druhá hlavní postava.

místo děje:
V knize nebylo řečeno. Dedukuji, že to bude někde, kde se mluví německy, takže Německo, Rakousko nebo Švýcarsko. (Dedukuji podle první kapitoly, kde je otázka týkající se němčiny)

co je v knize řečeno:
Ono je to dost těžké posoudit, když kniha nemá skoro žádný příběh. Řekla bych, že autorka chce říct, aby člověk nikam nespěchal, hlavně co se týká vztahů.

postavy:
Sarah - jedna z hlavních postav. Čtrnáctiletá slečna nespokojená se svým životem. Je velice chytrá, romanticky založená. Nenechá se obalamutit.

Oliver - druhá hlavní postava. Šestnáctiletý mladík cestující po světě. Bydlí v Austrálii. Ze začátku mi přišel jako fajn kluk. Myslím že si hodně zakládá na tom, odkud pochází (Austrálie). Zároveň si myslím, že si je dost nejistý sám sebou.

čas děje:
Děj se odehrává v moderní době.
Příběh trvá skutečně jen tři dny. (I když pak si ještě postavy dopisují, takže tři dny a kousek.)

jazyk:
Postavy mluví spisovným jazykem.
Oliver dost často používá angličtinu (v knize je pak vše napsáno anglicky), což mě dost štve, protože moje angličtina není buhví jaká, takže ne vždy úplně rozumím.

téma textu:
Láska.

---------------------------------------------------------------------------------------------

A to je vše.


pár informací navíc:
Tuhle knížku jsem si koupila, když jsem chodila na střední školu. A to už je nějaký ten pátek..... Dostala jsem se k ní až teď, protože jsem si (taky už před nějakým tím pátkem) dala předsevzetí přecíst si všechny knihy, které doma mám. A že jich je fakt požehnaně. Takže se tu budou objevovat knihy všemožného žánru - dívčí románky, detektivky, sci-fi a možná i nějaká literatura faktu. Uvidíme.

Město v oblacích

7. dubna 2014 v 17:15 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
"Do konce hodiny máme ještě čas na tradiční pondělní referát. Dnes je na řadě Rita. Tak pojď," zve mě češtinářka k potupnému místu k tabuli.
Odšoupnu židli a zvednu se. S úšklebkem se podívám na Elis. Zvednu oči v sloup na znamení - bože... drž mi palce. A Elis na znamení podpory zvedne zaťaté pěstičky. Doploužím se před tabuli a otráveně se podívám na kantorku.
"Tak copak sis pro nás připravila?" zeptá se s neupřímným úsměvem.
"Připravila jsem si pro vás povídání o mé oblíbené knize. Jmenuje se Město v oblacích," začnu. Napřed se dívám do země, pak na špičky tenisek. Postupně se můj pohled posouvá na první lavici prostředního oddělení. Zabrousím pohledem k Elis, sedí a culí se na mě. Očima jako by říkala - to dáš, pokračuj! - .... Ach jo, jak já nemám ráda referáty před celou třídou....

"Příběh se odehrává ve fiktivním městečku Golden City. Hlavní postavou je Sára. Sára není člověk. Je anděl," říkám a podívám se na češtinářku.
Ta se netváří zrovna nadšeně.
"No Rito, myslím, že ve svým věku, bys nemusela číst takovou škváru...." ušklíbne se.
V duchu si říkám, co ty o tom víš, sama čteš Vlastu a Chvilku pro tebe a tady mi budeš kázat....
"Tak pokračuj," pobídne mě a podívá se z okna. Víc znuděná už asi být nemůže.

"Takže jak už jsem řekla, Sára je anděl. Ale žádný obyčejný, co by si seděl na obláčku a koukal se na nás dolů. Sára je anděl strážný. Má dávat pozor na jednoho kluka z Golden City. Tím se dostávám k druhé hlavní postavě," říkám a prohlížím si spolužáky. Někteří mě poslouchají a jiní píšou smsky a vzadu dokonce někdo spí.
"Měla bys začít popořadě. Však víš, jak jsem vám to vtloukala do hlavy už od prvního ročníku," přeruší mě.
"Jo," zavrčím.
"Tak začni autorem," říka už trochu milejším tonem.
"Takže autorka není nijak známá. Jmenuje se P. R. Jackson. Narozena v Americe roku 1976," říkám.
"Dobře, co vypravěč?" ptá se učitelka a dívá se na mě. Možná ji můj referát začal konečně zajímat.
"Vypravěč je vševědoucí, je to jedna z postav," odpovídám jí.
"Hm, děj se tedy odehrává v tom fiktivním městě, jak si říkala. Co postavy. Řekni nám něco o nich," pobízí mě.
"Takže kniha má dvě hlavní postavy. Jedna z nich je Sára. Kdyby Sára byla člověk, řekla bych, že je plachá, milá a velice obětavá. Jako anděla si ji nedovoluji posuzovat, ale myslím, že takový anděl strážný by přesně takový měl být," teď hluboký nádech a pokračuju.

"Druhá hlavní postava je Jack. Jack je typický dvacetiletý kluk. Takový libový frajírek, co život nebere moc vážně. Jezdí zbytečně rychle autem, pije, kouří... No prostě se chová tak, jako kluci jeho věku," říkám a usmívám se. Vybavím si totiž Honzyho, taky jezdí zbytečně rychle, pije, kouří, ale jen příležitostně. Jediný co na něj nesedí je ten libovej frajírek, to Honzy fakt není....

"Hm a copak nám chce autor svojí knihou říci?" ptá se češtinářka a já v jejím hlase cítím, že ji můj referát opět velice nudí.
"Autorka nám chce říct, že člověk by si měl vážit svého života a zbytečně nehazardovat se svým zdravím. Zároveň nám chce ukázat, že za víru se nemusíme stydět. Naopak nám chce představit, jak by mohlo to, čemu odmítáme věřit, vypadat," říkám a dívám se jí přímo do očí. Jako bych jí chtěla říct, aby raději mlčela a vzdala se práva na další komentáře.

"Co čas děje? Kdy a jak dlouho se děj odehrává?" ptá se.
"No, děj se odehrává v moderní době a trvá přibližně rok," říkám a čekám na další otázku.
"Řeč?" páni tak krátkou otázku jsem teda nečekala. Asi ji už opravdu hodně nudim.
"Sára mluví spisovným jazykem. Jack nespisovným, občas použije i nějakou vulgaritu. Vypravěč střídá spisovný a nespisovný jazyk," teď přemýšlím, jestli jsem taky neměla odpovědět jedním slovem.
"Dobře, téma textu?" ptá se a otevírá svůj zápisník.
"Téma textu? No, já bych řekla, že ochrana," říkám a třída vyprskne smíchy.
"Ticho!" zaburácí učitelka a třída zmlkne.
"Proč ochrana?" ptá se udiveně.
"Sára je Jackův anděl strážný, snaží se ho chránit. Což je někdy dost těžký. Tak proto ochrana," odpovídám dotčeně.
"No dobře. Tak si sedni," říká.
"A známka?" ptám se opatrně.
"Tři," říká nekompromisně.
Šklebím se a svůj nespokojený výraz se nesnažím skrývat ani před ní. Ploužím se zpátky do lavice a v duchu si říkám, jak je to nespravedlivý.

"Pokud ti to přijde nespravedlivé, tak bych jen chtěla říct, že když máš referát, máš mluvit sama. A ne abych z tebe tahala každý slovo, jak z chlupatý deky," říká podražděně.
"Ale," nadechuju se.
"Žádný ale, máš za tři a končím diskuzi," říká.
V ten okamžik zazvoní na přestávku. Konec diskuze, jak výstižné....

Život mimo Zemi

5. dubna 2014 v 20:37 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
"Rito, přemýšlela jsi někdy, jestli existuje UFO?" zeptá se mě Elis a já přemýšlím, jestli jí někdo do té koly, co cumlá celý večer, nepropašoval rumajzlíka a hodně velkýho.
"UFO?" zašklebím se a chci si zaťukat na čelo.
"No, ufo," opáčí už celkem nevrle Elis.
"Nekoukáš moc na věřte nevěřte?" směju se.
"S tebou se nedá vůbec mluvit. Tak věříš na UFO nebo ne?!" vzteká se.

A tak se hluboce zamyslím. Vidím před očima božského Foxe a Danu Scullyovou, zelený mužíčky a supr čupr létající talíře. Pak sáhnu Elis na čelo. Hmm, studené, takže ze sluníčka to nemá.
"Víš, věřím na spoustu věcí jako jsou jednorožci, náhody a strážní andělé, ale UFO? Nikdy mě to nenapadlo. Ale je možný, že někde mimo Zemi taky existuje život. Třeba ve vesmíru nejsme samy...."
"Takže věříš na UFO," směje se vítězoslavně.
"Chmmm, záleží na tom, co si pod tím představuješ. Pokud zelený s týkadílkama, co chtějí volat domů, tak na tyhle ne,"odpovím.
"Ale jestli nejsme ve vesmíru samy, což jsi teď právě sama řekla, tak jak myslíš, že vypadají?" ptá se zvědavě.
"Jako ty po ránu, když se neučešeš," dloubnu do ní a směju se na celé kolo.
"Hahaha, hrozně vtipný," říká Elis naoko uraženě. Zvrátí hlavu do zadu a pozoruje hvězdy.

Takhle vydrží celkem dlouho. Moje krční páteř už by teda dávno protestovala.
"Hele, nezdá se ti, že támhleto nějak divně bliká?" ptá se Elis stále ještě se zakloněnou hlavou.
"Jo, blikají jak zběsilý. Naučili se morzeovku a píšou ti, že už si pro tebe jdou. Proč jim neřekneš, ať si pořídí mobily a píšou esemesky. Možná by pak na ně konečně lidi věřili," směju se jí. Chudinka, někdy jsem na ni vážně zlá.
"Rituše, ty jsi strašná potvora. Víš co, jdeme radši domů," ukončí sondovací misi, zvedne se a opráší si neviditelnou špínu ze zadku.
V duchu si řeknu HM, pokrčím rameny a taky se zvednu.

Doprovodím Elis domů. Rozloučíme se a já taky pomalu mířím k domovu. Nenápadně, aby mě neviděla se podívám k černému nebi. Jediné co vidím, jsou hvězdy a blikající letadla. UFO, takový nesmysl. A tak si dojdu domů, dám si s našima večeři, vykoupu se a zalezu do postele. Chvilku si čtu, pak ještě napíšu na dobrou noc Honzymu, zachumlám se pěkně do peřiny a než bych řekla UFO, už spím.

A zdá se mi něco neskutečnýho:
Za naším domem přistane létající talíř. Vystoupí z něho dvě divné postavičky a rozhlíží se kolem sebe. Pak slyším ťukání na okno. Vylezu z postele a otevřu ho. Ty dvě postavičky na mě koukají nějak vyčítavě. A pak najednou spustí:
"Rito Dlouhá, ty nevěříš na život mimo vaši Zem?" zeptá se mě jedna z postav hlubokým hlasem.
Napřed nevím co říct. Jestli vůbec mám něco říkat. A tak jen špitnu:
"Copak vy byste věřili na život mimo vaši planetu, kdybyste neměli žádné důkazy ani logické vysvětlení?"
Ti dva se na sebe podívají, něco si řeknou a pak mě jeden z nich vezme za ruku.
"Zavři oči a já ti ukážu důkaz," řekne klidným hlasem. Skoro mi připomíná hlas mojí mámy.
A tak tedy zavírám oči a držím postavičku za ruku. Je suchá a studená. Nevím co jsem čekala, že bude slizká? Že sliz bude odkapávat na koberec? Ne, blbost...

Za zavřenými víčky se začnou míhat obrazy. Nejdřív rychle a zmateně, takže nevím co znamenají. Pak se obraz ustálí a já vidím domy, pokud se to tak dá nazvat. Zkrátka budovy. Vypadají jako ze stříbra. Krásně se lesknou.
Vidím stromy, podobné jako naše pozemské. Listy mají větší, když natáhnu ruku, cítím je. Slyším jak listy šumí a cítím se klidná. Dokonce vidím vodu. Ta jejich je krásná, zářivě modrá a nádherně voní. Nevím k čemu tu vůni přirovnat.
Cítím, že se usmívám a neustále opakuju jediné slovo: "Nádhera...."

Pak mě postavička pustí. Otevřu pomalu oči a vidím, že se na mě směje.
"Už věřiš?" zeptá se.
"Je to jako sen. Nevím, čemu teď věřit," říkám zmateně.
Počkám až nastoupí zpátky do svého talíře a odletí. Pak si znovu lehnu do postele.

Když se ráno probudím, je v pokoji zima. Někdo nechal večer otevřené okno. Já ne, neotevírala jsem ho, když jsem šla spát. A než jsem šla spát, tak muselo být určitě zavřené. Tak, že by mamka?

Jdu do kuchyně, mamka sedí u stolu, čte si časopis a popíjí ranní kafíčko. Tak jako každé ráno, když má volno.
"Mami, tys u mě otevírala okno?" zeptám se.
"Ne, zlato," otočí se na mě a zase obrátí oči k časopisu.

Hm.... tak pak jen, leda že by.... Ne... To je přece nesmysl. Vždyť UFO neexistuje. Nebo ano?