Září 2012

Je mi to jedno!

27. září 2012 v 21:34 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
Určitě taky znáte ty dny, kdy se všichni montují do vašeho života a začínají vás hodnotit podle naprosto nesmyslných kritérií?

Někdy si vážně říkám, že svět je jenom trest a záleží na tom, jak si tím trestem projdeme, kolik chyb v něm uděláme a jak si stojíme na závěrečné metě. Že to skutečné, to na čem opravdu záleží, je až potom.....


"Co to píšeš?" ptá se mamka.
"Ale, takovej článek do školy. Máme se zamyslet nad svým životem. Nad tím, co je důležité a nad tím co důležité není," odpovídám s hlavou zabořenou do monitoru notebooku.
"Hm, zajímavé. To vám zadala češtinářka?" zajímá se mamka.
"Jo, hodně teď před maturitou procvičujeme psaní na závěrečnou slohovku," odpovídám a dál čučím na obrazovku.
"Dobře, tak pokračuj, já tě nebudu zdržovat," říká a zavírá při tom za sebou dveře, abych na svoje veledílko, měla maximální klid. Zlatá to maminka.

A tak pokračuju.


.... že nezáleží na tom, kolik značkových hadrů máte ve skříni, ani na tom kolik vrstev prvotřídního make-upu máte na obličeji. A vážně ani nezáleží na tom, kolik přátel máte na Facebooku, ani jaké auto vám stojí v garáži. V neposlední řadě není ani podstatné jestli máte telefon s dotykovým nebo bezdotykovým displejem - on stejně za chvilku zase vyjde z mody.... Ostatně jako všechno.

Je mi jedno, jestli se lidem nelíbí kluk se kterým chodím. V modě jsou blonďáci, měla bych ho tedy snad vyměnit jenom proto, že on sám je brunet?

Prosím vás, uvědomte si, že nejdůležitější jste vy sami. Ne vy ve světě virtualních nesmyslů, nebo vy ověnšení zlatem a navlečení v Replayi.... Vy, každý sám za sebe, co se nebojíte bojovat za svůj názor, i když je jiný než ten, co říkají ostatní. Buďte sami sebou a nechoďte s davem. Žijte přítomností po boku své rodiny, svých přátel. Radujte se z maličkostí a buďte vděční, že tu jste, protože potom......

Potom už není nic.



Pročítám si po sobě svojí práci a mám chuť ještě připsat, že ani není důležitý, jakou mi dá profesorka známku, ale to už by bylo brané jako moc velká provokace. A tak zaklapávám notebook s pocitem, že je mi to stejně jedno, protože ono vlastně ani na té známce moc nezáleží, jednička ze slohu mi v tom opravdovém světě, stejně nebude k ničemu.

A víte co? Je mi to jedno....

Já věřím na víly! A jo a jo a jo!

21. září 2012 v 23:37 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
Každý člověk v něco nebo na něco věří, k čemu by bylo kdyby nevěřil, nebo kdyby se to nesnažil přiznat před sebou samým? Já třeba věřím na náhody, věřím na sílu přátelství a věřím na anděly, tedy na anděly strážný. A začnu taky věřit na zázraky, když se mi povede letos udělat maturitu.

Řeknu vám, že za jeden jediný rok se toho spoustu změní. Změníte názory na svět, na svůj dosavadní život, zkrátka na všechno. Hrozný co?

Já sama jsem překročila magickou hranici čísla 2. Teď v záři mi bylo 21. Jo, dobře překročila jsem tu hranici už loni no... jen jsem to zapomněla sdělit celýmu světu.... Takže zpět, teď v září mi bylo 21 a uvědomila jsem si, že už mě nějak nebaví jen se tak poflakovat, vymetat hospody, opít se, vykouřit jointa a nic z toho. A tak jsem se rozhodla udělat něco pořádnýho a našla jsem si brigádu. Ale ne jen tak ledajakou. Přece byste nechtěli, aby hvězdná Rita Dlouhá, někde trdlovala s koštětem nebo doplňovala přesnídávky do regálů. Kdepak Rituška už dospěla a našla si ušlechtilou brigádu. Rituška totiž, když má volné odpoledne a hlavně tedy po večerech, hlídá děti... Dobře děti ne, jen jedno děcko, holčičku....


Tahleta holčička se přistěhovala s rodiči do naší ulice a úplně mi popletla hlavu. Jsou jí čtyři roky a jmenuje se Natálka. Je to andílek a musím se přiznat, že mi úplně změnila život. A hádejte na co tahle Natálka věří.... věří samozřejmě na spoustu věcí, stejně jako všechny děcka v jejím věku. Věří třeba na to, že pod její postelí je strašidlo, stejně jako ve skříni a v potemnělé chodbě. Tyhlety strašidýlka a i celý strach zmizí úplně jednoduchým způsobem, a to, když rozsvítíte. Jednoduché že?

Před Natalčinýma narozeninama jsem se ale dověděla něco, co mě vyloženě nadchlo. Její maminka mi prozradila, že Natalčinou slabostí jsou víly. Samozřejmě jsem na nic nečekala a přemluvila Elis, aby mi pomohla s dárkem pro malou. Chtěla jsem, aby měla Natálka alespoň na jeden den svojí vlastní vílu. Chápejte, já přece vílu dělat nemůžu, po tom všem, co jsem prováděla. Víly určitě nepopíjí za korunu z flašky a neoddávají se roztodivným hrátkám s opačným pohlavím. Kdepak, víla, to musí být čistá duše, ničím neposkvrněná, s milým úsměvem a vlídnou tváří. A to já nejsem. Ale Elis, Elis je na vílu jako ztvořená.

"Ty jsi se opravdu už dočista zbláznila, já nevím kde mi hlava stojí a ještě mám dělat Amálku nějakýmu fra..."
"Opovaž se říct to slovo!" napomenula jsem Elis na chodbě.
"Co ti to udělá? Vždyť je to jen jedno odpoledne. Elis, prosím.... prosím, moc škemrám.... padnu na kolena," to už jsem dělala psí oči a všelijaké jiné grimasy, ale zdálo se, že Elis je neoblomná.
"Podívej, já chápu, že ty tu malou zbožňuješ, ale já to s dětma neumím. Co bych si s ní povídala? Její máma by určitě zešílela strachy, kdyby věděla, že malá bude se mnou," remtala dál Elis.
"Nebude šílet, já budu celý den s vámi, vážně. Honzy taky přijde a Dany určitě taky. No tak Elis pojď, nenech se pobízet. Copak tebe neláká představa, že jedno dítě bude mít ty nejbáječnější narozeniny?" vykouzlila jsem další psí pohled a když jsem viděla, jak se Elis udělala na čele vráska, jak urputně přemýšlela a jak sváděla vnitřní boj sama se sebou, byla jsem přesvědčená, že už ji mám tam, kde ji chci mít, tedy na Natálčině oslavě v kostýmu víly.

"Podívej, já na tu oslavu půjdu, jen pod podmínkou, že tam bude Dany a Honzy. Jinak nejdu, nebudu ti dělat šaška jen tak pro nic za nic," rozohnila se.
"Samozřejmě, zařídím ti ploužák s Danym, hahaha," křenila jsem se na celé kolo a byla jsem ráda, že mě kamarádka nezklamala.
Mimochodem vílí kostým už mám doma, a kdyby mi dala Elis košem a mě se nějakým záhadným zbůsobem podařilo ukecat kluky, měla jsem stoprocentní jistotu, že Danymu, ačkoliv je jako vyžle, by byl poněkud těsný. A Honzy, ten by v něm vypadal opravdu velmi nepatřičně.


Odpoledne jsem zatáhla Elis ke mě do pokoje a ukázala jí kostým, líbil se jí.
"Aaaaach, ty šaty jsou nádherné. Jako z pohádky," rozplývala se.
"Zkusíš si je?" mrkla jsem na ni spiklenecky.
Samozřejmě, že si je oblékla, nemusela jsem ji dvakrát pobízet. Před zrcadlem se nakrucovala snad celou věčnost. Řekla bych, že nakonec měla ještě radost, že na mojí nabídku kývla.
"Teď ti ukážu, jak bych si představovala, abys byla nalíčená a jak bys měla mít učesané vlasy."
S kostýmem a s celým tím serepetíčkováním okolo jsme zabili téměř celé odpoledne, ale bylo to třeba, oslava naší Natálky se blížila a já chtěla, aby bylo všechno perfektní.




A pak nastal den oslavy. Natálka byla z mého "dárku" úplně unešená. Elis zastínila všechno a i všechny ostatní.
"Rito, kde si ji koupila?" ptala se mě dětsky naivně Natálka.
"Já ji nekoupila, potkala jsem ji. Představ si nemohla najít váš dům. Tak jsem ji musela poradit," řekla jsem s naprosto vážnou tváří.
"Hm, myslíš, že je opravdová?" ptala se dál Naty.
"Ta je opravdová od Mattela," řekl Dany a trochu se zasmál.
"Vtipný," ucedila jsem a doufala, že ho Elis neslyšela
"Od Mattela, přeci nemůže být," nedala se Natálka.
"A proč ne?" zeptal se Honzy a pokukoval po Danym.
"Od Mattela jsou přece jenom barbínky, to nevíš?" řekla Danymu Naty a zatvářila se, jakoby byl Dany naprostý pitomec. No po pravdě..... Ne, Dany není pitomec, jen mu prostě některé věci moc dobře nedocházejí. A tím nemyslím to, že od Mattela jsou jenom Barbienky.... Chápete ne?


Odpoledne se nám pomalu ale jistě začínalo přehupovat k brzkému večeru a od brzkého večera nebylo daleko k večeru pozdnímu. Natálka si postupně začala hrát s hračkami, které dostala, takže Elis byla udělena milost a mohla se připojit k nám a taky si oslavu trochu užít.
Dany ji ze začátku popichoval narážkami typu, možná se tak narodila, možna je to Maybelline.... je nová? - ne, vypraná v Pervolu a dalšími narážkami, ale mě bylo jasné, že na drsňáka si jenom hraje, že ve skutečnosti.....

Elis se ze začátku tvářila, jako že je jí to jedno, ale pozorný divák, si povšiml, že jí to tak jedno není. A když už měla Danyho řečí dost, odkráčela ladnou vílí chůzi na druhý konec zahrady, tam se posadila na lavičku a přemýšlela, jak by se mu ten večer ještě pomstila, nebo alespoň to jsem si myslela já.

K lavičce se za nějakou dobu přiblížil stín. Byl to Dany a v ruce třímal skleničku vína. Nesl ji Elis, asi si ji chtěl udobřit a omluvit se, za ty přihlouplé narážky.
"O čem myslíš, že si tam tak můžou povídat?" zeptala jsem se Honzyho.
"Vyčaruj mi ženicha a peníze a hodně mooooc," parodoval Honzy slavný filmový výrok.
"Ženicha? K čemu by mu byl, prosím tě," smála jsem se.
"To je pravda, tak počkej - vyčaruj mi nějakýho pořádnýho kytaristu, ať v tý svý kapele nejsem pořád tak sám," smál se Honzy a já se musela přidat.
Smáli jsme se Danymu a neustále vymýšleli nové a ještě pitomější požadavky, když se za námi ozval ženský hlas.
"Nerada vás ruším, ale Natálka už leží v posteli a zoufale si přeje, abys jí ještě dala pusu na dobrou noc, Rito."
"Jistě," usmála jsem se na Natálčinu maminku a směrem k Honzymu jsem dodala, že budu hned zpátky.

Zamířila jsem k domu, vyhla jsem se křepčícím hostům, kteří si užívali ve výru tance na terase, obývákem jsem proběhla na chodbu a po schodech vyběhla do patra, kde byl Natálčin pokojík.
"Tak kdepak je ta princezna, která se dožaduje pusinky od Ritušky?"
"Tady," ozvalo se smíchem zpod deky.
Odkryla jsem pokrývku a pohladila holčičku po hlavě.
"Oslava se ti líbila?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Moc," opáčila Naty. "Myslíš, že Elis přijde příští rok znovu?"
"Elis?" zeptala jsem se nevěřícně. Co teď, přece jí nebudu věšet na nos, že to není Elis, ale opravdová víla. Nejsem přeci pokrytec.
"Já vím, že je to Elis. Ale i když to neni doopravdická víla, tak já stejně pořád věřím na víly. A jo, a jo a jo!!" zvolala zvesela Natálka.
"Vážně, myslíš, že Elis by mohla být víla?" zeptala jsem se.
"Mohla," řekla bez zaváhání Naty.
"A proč?"
"Tak kdo jiný může být víla, než ta, co upoutá pozornost prince?" řekla Natálka a zavrtala se pod přikrývku.

Zhasla jsem světlo a stejnou cestou se vracela na zahradu. V hlavě mi pořád znělo, co řekla Natálka, kdo jiný může být víla, než ta, co upoutá pozornost prince....

Zadívala jsem se směrem k Elis. Seděla na lavičce s Danym, povídali si a popíjeli víno. Seděli tak skoro celou noc. K ránu se Elis svezla načesaná hlava na Danyho rameno a on zcela upoután její vílí krásou ji políbil na čelo a zašeptal:

"Opravdová od Mattela."