Září 2010

Zn. Hledám chlapa

18. září 2010 v 23:57 | rybiczka86 |  přečetla jsem....

Lucy-Anne Holmesová - Zn. Hledám chlapa


motto knihy: Jste sama? Nejste v tom sama!
------------------------------------------------------------
Co se píše v knize:
o spisovatelce: Lucy-Anne Holmesová je herečka a žje v Londýně. Kniha Zn. Hledám chlapa vycházela z Lucyina blogu, (najdete zde), který zachycuje její milostné peripetie.

o hlavní postavě: Jmenuji se Sára. Brzo mi bude třicet, nemám postavu modelky a v práci se mi taky moc nedaří. Ale co mě trápí nejvíc? Už nechci být bez lásky... ani sama. Rozhodla jsem se vyzkoušet 50 způsobů, jak konečně najít toho správného chlapa. O všem, co jsem prožila, píšu na blog, který má nečekaný úspěch... Otázkou ale zůstává: Najdu toho pravého?

-----------------------------------------------------------
(můj) rozbor textu
přesně tak, jak nás to učí ve škole :D
některé body dopíšu, až přečtu celou knihu, díky za pochopení :))

1) Autor?
(vážně jsem chtěla přeložit, co o sobě autorka píše, ale moje angličtina zřejmě není tak dobrá... pokud chcete, najdete článek zde na autorčiných oficiálních stránkách. Přidám sem alespoň to, co jsem vysondovala z německého yahoo, přece jenom německy umím líp než anglicky... v některých případech i líp než česky :D)

Lucy-Anne Holmes je herečka a spisovatelka. Dlouho žila v Londýně, nyní žije v New Yorku.
(V dnešní době internetu a člověk se ani nedozví, kdy se narodila... paráda... Tohle si jistě myslíte, pokud jste to dočetli až sem... No nevadí pokračujeme....)

2) Vypravěč?
Vypravěč v této knize je vševědoucí, tedy lépe řečeno, je to jedna z postav. V tomto případě se jedná o hlavní postavu.

3) Kde se odehrává děj?
Děj se odehrává v londýnském městě Camden Town. Když půjdu do podrobností, tak také mohu říct, že se děj odehrává v jednom třípokojovém bytě a různých londýnských hospůdkách.

4) Co je v knize řečeno?
Autorka nám chce naznačit, že najít toho pravého, opravdu není zrovna jednoduché.

5) Postavy? (+ jejich krátká charakteristika)
Hlavní postava celého příběhu je Sára Sargeantová. Devětadvacetiletá herečka a servírka v jedné malé kavárně. I když je docela přítažlivá, nemůže si sehnat chlapa. Na mě působí mile, přátelsky a přijde mi fakt vtipná.

Simon je spolubydlící a nejlepší přítel Sáry. Snaží se ji za každou cenu držet nad vodou. Na nástěnku jí píše vzkazy plné hrubek (z čehož bych já jako budoucí češtinářka vyletěla z kůže :D, ale i tak mi to příjde milé, a možná že si taky pořídím takovou nástěnku... nebo spolubydlícího?).

Julia je nejlepší přítelkyní Sáry. Spolu se Sárou pracuje každou sobotu v malé kavárně, jinak je zaměstnaná u produkční společnosti v Soho (Soho je londýnská čtvrť v obvodu Westminster). Vztahy a muže všeobecně neřeší tolik jako Sára, přesto je ochotná jí pomoci v hledání toho pravého.

Paul je zřejmě ten pravý.... :)) Sára ho definuje jako perfektního.

Krom těchto čtyř řekněme nejvýraznějších postav celého příběhu se v knize vyskytují i vedlejší postavy, např.: Sáry rodiče nebo její agent Geoff, dále zákazníci v kavárně a spousta dalších...

6) Kdy a jak dlouho se děj odehrává?
Kdy? Soudě podle vymožeností typu internet, notebook, blog... bych řekla, že se příběh odehrává v moderní době, tedy 21. století, samozřejmě opravte mě, pokud se pletu.

Jak dlouho? --- Zatím nevím, doplním po přečtení ---

7) Jak se v knize mluví?
Vypravěč mluví spisovně, postavy používají hovorové prvky, semtam se v knize objeví i vulgarismus.

8) Téma textu?
Hledání

(téma textu je obyčejně jednoslovné schrnutí celého příběhu. Použila jsem slovo "hledání", protože kniha pojednává převážně o tom, jak, kdy a kde si najít partnera. Možná je to také o hledání sama sebe. Odpovězte si na otázku "Jak můžete najít spřízněnou duši, když se nevyznáte sám/sama v sobě?")

Sen

14. září 2010 v 0:38 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
Příšerná rána, řinkot rozbitého skla, krev, křik a zmatek...
Vysoukám se z pod pásu i ze zadního sedadla a třesu s Danym: "Dany!! Dany, co se sakra stalo?!"
Dany s bolestným syknutím otáčí hlavu mým směrem, má odřené čelo a z nosu se mu řine krev.
"Cože?"
Bože ten je bledej jak smrt.
"Co se stalo?" panika v mém hlasu se nedá přeslechnout.
"Já nevim, pamatuju si jenom tu ránu," odpovídá Dany.
"To jsme na tom stejně. Jak je na tom Honzy?"
Dany se naklání k Honzovi. Hlavu má u jeho hrudníku, poslouchá jestli dýchá. Pak mu rukou sáhá na krk a snaží se nahmatat tep. A pak otáčí pohled ke mě. Na ten pohled nikdy nezapomenu, na tu směsici strachu a šílenýho poznání, že Honza je....
"Co?! Ne!! Dany, ne!!" histericky ze sebe rvu bezpečnostní pás, z auta do slova vypadnu na silnici, rychle se sbírám na nohy, otevírám dveře u řidiče.
"Honzo!!"
Sedí tam, ruce nedbale na volantu, po obličeji mu stíká pramínek krve.
"Zavolej sanitku, dělej!!" histericky řvu na Danyho.
Sanitku zřejmě zavolal někdo před námi, protože jen co to dopovím, slyším houkat sirénu ambulance. Sanita zastaví kousek od nás a já vidím jak k nám a k autu, co do nás napálilo (nebo my do něj??), běží záchranáři. Zběžně se nás ptají, jestli jsme v pořádku a po naší kladné odpovědi se sbíhají k Honzovi. Vymění si pohledy a já slyším jak jeden prohodí: "Ten kluk je zutej..."
I přes to se mu snaží nahmatat puls, pak ho opatrně vytáhnou z auta a začnou s masáží srdce, která je bezvýsledná...
Jeden ze záchranářů se ke mě otáčí: "No slečno, je mi to moc líto, ale pro vašeho přítele už nemůžeme nic dělat..."
"Co?! Chcete říct, že..... že je mrtvý?!" histerie v mým hlase už nemůže být víc patrná.
"Je mi to moc líto."
Řvu jak malá holka a nejsem k utišení.
"Honzo!!"

"Rito??"
"Hach... Robine?"
Co to?? Co to sakra mělo být? Kde je to auto? Honza? Dany?? Co tu dělá Robin? On s námi přece nejel?!
"Robine? Co je? Co se stalo?" třu si oči a upravuju si peřinu.
Peřinu?! Aha, další z mých nočních mur, poslední dobou se mi tenhle sen zdá snad každou noc.
"Slyšel jsem, jak křičíš. Tak jsem se přišel podívat, jestli je všechno v pořádku."
V bráchových očích vidím obavu.
"Jo, Robi, všechno je v pořádku. Něco se mi zdálo," odpovídám a pocuchám ho ve vlasech, abych ho neděsila a aby alespoň on mohl v klidu spát.
Bože kolik je hodin. Sáhnu pro mobil. Zmáčknu tlačítko a vidím, že jsou skoro tři hodiny ráno. A pak si všimnu datumu. Pro Boha...

"Rito?" v Honzyho hlase je slyšet rozespání. Aby ne, každej normální člověk přece ve tři hodiny spí.
"Honzo, prosím tě, nejezdi s Danym ráno na tu soutěž," snažím se, aby můj hlas zněl co nejvíc sladce.
"A to jako proč? Můžeš mi říct alespoň jeden normální důvod, proč bych neměl podpořit svýho kámoše v něčem, co je pro něj důležitý, když ses ty na něj vykašlala?!" rozčílení v hlase se nesnaží ani zakrývat. Zřejmě bude hodně naštvanej.
Dany má jet zítra (vlastně už dnes) na zvukovou zkoušku nějakýho lovce taletů. Dany hraje na bicí, kdybyste to nevěděli. A je v tom docela dobrej, určitě má na to, aby ho někdo ulovil nebo objevil a splnil mu jeho dávný sen, hrát v nějaký nóbl kapele a mít sta tisíce fanynek, který mu po koncertě budou vnucovat svoje spodní kalhotky a kdo ví co ještě. Měli jsme jet všichni tři. Já a Honzy jako morální podpora a Dany jako nadaný hráč na bicí. Jenže já to musela zrušit, protože ráno píšu důležitej test z angličtiny, kterej nemůžu přesunout na jindy. Dany to pochopil, ale Honzy mi to bude zazlívat zřejmě ještě hodně dlouho.
"Mám prostě takovou předtuchu, že se vám po cestě něco stane."
"A já mám zase předtuchu, ne vlastně jsem si úplně jistej, že ty prostě žárlíš, že je někdo lepší než ty. Sorry, ale nebudu se vymlouvat na nějakej pitomej test jako ty. Ty místo abys to svýmu kamarádovi přála, tak děláš všechno pro to, abys mu to zkazila. To si řikáš kamarádka?! Rito, zamysli se nad sebou a pak se ozvi. Možná, že ti to zvednu, pokud budu mít chuť poslouchat ty tvoje kecy!" tak takovýmhle opovržlivým tónem se mnou snad nikdy nikdo nemluvil.
"Idiote!" zavěsím a třísknu s telefonem o zem až se kryt rozletí na dva kusy. Nezajímá mě to.

Celý den se mnou nic není. Dokonce i ten test z angličtiny zmrším jak se dá a to i přes to, jak moc jsem se na něj učila.
"Nic si z toho nedělej. Profesorka ti určitě dá šanci si to opravit, jestli to dopadne tak katastrofálně, jak říkáš," snaží se mě uklidnit Elis.
"Já vim," nevím co víc bych jí k tomu řekla. Raději odmítnu její nabídku, že mě doprovodí na autobus. Možná bych řekla něco, co by mě pak mrzelo. Prostě nemám dnes dobrej den, tak bude nejlepší, když se všem vyhnu.

"Mami, nevolal mi někdo?" to je první co mě zajímá, když se konečně doloudám domů.
"Ne. Proč? Čekáš snad telefonát od nějakýho ctitele, co?" usmívá se máma.
"Moc vtipný," pokusím se vykouzlit něco jako úsměv, ale protože mi to moc nejde, vyběhnu radši schody do podkroví a zapadnu k sobě do pokoje. Jenomže co teď? Na učení se nesoustředím, číst se mi zrovna v tuhle chvíli nechce a spánek zamítám rovnou. Nechci aby se mi zase zdálo něco hnusnýho. A tak jdu do koupelny, napustím si vanu plnou horký vody, ponořím se do ní a za chvilku stejně usnu.

Buch, buch, buch!!
"Rito?"
"Co?" ježiš ta voda je studená, asi jsem tu spala dýl než jsem si původně myslela. Přišlo mi, že jsem zavřela oči jen na chviličku.
"Neutopila ses tam?"
"Bohužel ne," odpovídám.
Brácha se za dveřmi potichu směje: "Dobře, tak přijď dolů na večeři."
Vzdychnu si, ale z vany nakonec vylezu. Otřu se ručníkem, namažu krémem, navlíknu na sebe župan a jdu se do pokoje převléknout do čistého oblečení, pak scházím dolů do kuchyně, kde mamka dokončuje večeři a táta sleduje zprávy.
"Hlásíme se vám z místa nehody, kde před více než hodinou narazil kamion do osobního automobilu značky..."
"Zesil to, prosím!" pobídnu tátu.
"... řidič kamionu byl na místě mrtvý. Řidič osobního automobilu zemřel krátce po příjezdu záchrané služby a jeho spolujezdec byl s těžkými zraněními převezen do místní nemocnice, jeho stav je nadále kritický...." Pak následuje pár záběrů z místa nehody, když kamera zabere téměř rozšrotovaný osobák, zvedne se ve mě vlna nevolnosti. To auto vypadá úplně stejně jako Honzyho, jen kdyby byla poznat alespoň SPZka...
"Rito? Je ti něco?" tátovo hlas zní jako z dálky.
"Ne," vzmůžu se na odpověď a zase řvu jako malá holka.

Ležím v pokoji na posteli a koukám do stropu. Ozve se zaťukání a pak se mezi futrama objeví Robinova rozčepířená hlava.
"Rito?"
"Jo, Robi?"
"Někdo ti volá," podává mi přenosný telefon a potichu se vyplíží z pokoje.
"Rita Dlouhá," představím se pro případ, že by to byl třeba někdo ze školy, i když v takovouhle pokročilou hodinu tomu nedávám moc nadějí.
"Rito?" ten hlas.... nejmilejší ze všech hlasů...
"Honzo!!" ruce se mi chvějou, ale jsem tak ráda, že ho slyším.
"Rito, promiň mi to, co jsem ti řek´dnes ráno. Jsem vážně idiot. Můžeš prosím přijet?"
"Jo jasně," zavěsím a rychle se převlékám.

"Řekni mi prosím, jestli je Dany taky v pořádku," vydechnu hned jak Honzy otevře dveře.
"Jo je v pohodě. Nakonec taky nikam nejel," vtáhne mě dovnitř a zavře za námi. Padnu mu kolem krku.
"Ježiši já jsem tak ráda, že ti nic neni."
"Pojď ke mě do pokoje, promluvíme si," s úsměvem vyklouzne z mého sevření.
Když jsme u něho v pokoji začne se mě vyptávat: "Co ta tvoje předtucha o co vlastně šlo?"
"Zdálo se mi, že jsme někam jeli a že do nás narazilo auto nebo my do nějakýho jinýho auta. Já a Dany jsme byli jenom lehce zranění, ale ty... ty..."
Setře mi jemně slzy, které už mi zase ničí tak pečlivě nalíčené oči a obejme mě: "To nic, už je to pryč."
Když se trošku uklidním, začnu se na oplátku vyptávat já: "A co že ty jsi nakonec nejel?"
"No..." poškrábe se na nose, "přemejšlel jsem o tom. A došlo mi, že kdybys neměla důvod, nevolala bys mi tak pozdě v noci a nežádala mě o něco takovýho. Vím, že jsi Danymu přála, aby mu to vyšlo. Byl jsem k tobě nespravedlivej a je mi to fakt líto, že jsem na tebe byl hnusnej. Danymu jsem řek´, že auto potřebuje táta. Dany řek´, že pojede vlakem, ale pak mi volal, že mu ujel a že na to teda taky kašle, že prý jeho příležitost teprve příde."
"Ale na tý dálnici, se přece něco stalo. Viděla jsem to ve zprávách. Kamion se srazil s osobákem..."
"Rito, prosim tě, neřeš to ano? Je to souhra náhod."
"Asi máš pravdu."
"Mimochodem, co máš s telefonem? Snažím se ti dovolat celej den, ale ty jsi nedostupná," ptá se trochu vyčítavě. No rodiče se budou ptát jistě jinak.
"Rozbil se..." odpovídám tak nevinně, že se tomu oba začneme smát.
"Sám se rozbil jo?" nevěří mi.
"Trošku mu pomohla zem, když spad´...."
"Jasně... No dobrá, koupim ti novej," řekne s úsměvem Honzy.
"Proč?"
"Protože jsi ho rozbila kůli mě, kdybych tě nenaštval, tak bys s ním určitě nešvihla o zem, nebo snad jo?"
"No nejspíš ne," přiznávám.
"No vidíš, ber to jako poděkování, že jsi mi zachránila život. Mě a Danymu. Složíme se ti na novej mobil a koupíme ho co nejdřív, abys neměla doma kůli tomu moc velký problémy."
"Zachránila život? Nepřeháníš to trošku?"
"Ne, kdybych tě neposlech´, moch ten kamion narazit do nás. Vraceli bysme se s Danym přibližně ve stejnou dobu, jako se stala ta nehoda. A jeli bysme přes to místo, kde se to stalo. Já... uvědomil jsem si, že už bych tě nikdy neviděl. Je ještě spousta věcí, který jsme nestačili udělat a moc věcí, který jsme si nestačili říct... To je to první co bych rád změnil," když tohle říká, uvědomuju si, že přesně to samé jsem cítila, když jsem se probrala z té noční můry dnes ráno. Tolik věcí, který jsme nestihli spolu udělat, a tolik věcí, co jsme si nestihli říct...
Pomalu se ke mě naklání. Usměju se abych ho povzbudila, mám dojem, že vím co chce udělat. Něžně si mě k sobě přitáhne a políbí mě... ty jeho polibky chutnají úplně stejně jako kdysi.... Bože, jestli se teď vzbudím, tak se vážně naštvu!!
I když... není všem snům konec....

Rita Dlouhá & spol.

7. září 2010 v 0:52 | rybiczka86 |  různé :)
Rita Dlouhá & spol. je fiktivní vyprávění v podobě krátkých povídek. Téma každé "kapitoly" je stejné jako téma týdne. Proč asi?

Když jsem psala první článek na téma týdne, napadlo mě, že bych mohla popustit uzdu svojí spisovatelský fantazii a vypsat ze sebe svoje názory, připomínky atd.

Jména jsou smyšlená a podobnost s realitou je čistě náhodná a neúmyslná.

Poprvé

7. září 2010 v 0:30 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
"Rito, jaký bylo vlastně tvoje poprvé?"
"Uhm," málem se zadusím mého oblíbeného kafíčka ze školního automatu.
"Cože?" doufám, že moc nevyvaluju oči, prý mi to nesluší.
"No slyšela jsi dobře. Jaký bylo tvoje poprvé?"
Ta holka se mi snad zdá. Ona se mě o přestávce na školním pozemku zeptá na moje poprvé a ještě se u toho culí jako svatá Dala. Že mě to vážně zaskočilo asi nemusím už víc vysvětlovat.
"Co máš na mysli?" snažim se zachovat si vážnou tvář, ale místo toho vypadám jako tupec.
"A co ty?!"
Koukám, že Elis už asi ztrácí trpělivost. Zkusím použít Robinovy poučky, abych získala trošku času na odpověď.
"Technicky vzato, si pod tímhle pojmem poprvé můžeš představit téměř cokoliv. Třeba kdy jsem poprvé seděla na nočníku, nebo kdy jsem řekla poprvé táta, nebo..."
"Mě nezajímá, kdy ses poprvé vyčurala do nočníku, Rito! Mě zajímá jak vypadalo tvoje poprvé! Sex! Chápeš?" skočí mi Elis do řeči, ale já bych za to nic nedala, že při slově sex se začervenala. Jenomže co jí na to mam říct. Elis je....

Elis je prostě Elis. Pamatuju si, když jsem tuhle holku uviděla poprvé. Nebo spíš kdy jsem byla donucena si jí všimnout. Bylo to před dvěma lety, kdy jsem přestupovala z jedné střední školy na druhou. Přestupy mám za sebou celkem dva. Jednou jsem přestupovala, protože jsme se stěhovali a podruhé to bylo, proto, že se mi na nové škole nelíbilo ze spousty důvodů. Třeba učitelé byli naprosto šílení a spolužáci taky. Tenkrát mi bylo úplně jedno, co budu studovat. Honzy se mě snažil přemluvit, abych šla k němu na učňák na automechanika. V té době mi to přišlo jako děsně trhlej nápad. Dokážete si to představit? Rita a plná třída kluků..... Aaaaach.. Zpět k Elis!!

Mámě se samozřejmě Honzyho nápad moc nezamlouval. Táta se radši nevyjadřoval, ale představa, že se bude se svojí dcerou hrabat v motoru naší tehdejší stařičké škodovky mu nebyla vůbec proti srsti. A brácha, ten se tomu samozřejmě smál.
"Rito, a víš vůbec, kde je v autě motor?" chechtal se.
"Hahaha!!" opovržlivě jsem ohrnula ret a chystala se mu lupnout jednu výchovnou.
"Rituško, tohle je vážně důležitý rozhodnutí. Vzpomeň si, že když jsme ti posledně tvoji volbu nekomentovali a nechali tě, ať nastoupíš na církevní školu, tak to dopadlo přesně takhle." Táta má pravdu.

V církáči to bylo fakt hrozný, žádnej alkohol ani cigarety, žádní kluci, žádný normální holky na pokec. Ve škole jsme musely chodit v těch příšernejch dlouhejch hábitech, nesměly jsme se malovat ani stříkat voňavkama a obarvit si vlasy bylo na podmínečné vyloučení. Vzala jsem roha dřív, než mi řekli, že při menstruaci nesmím používat tampóny ani vložky, neboť je to proti božímu přání. Jenže kam teď?
"Já nevim, chápeš táto, že mě vůbec nenapadá, kam jít. Nechci bejt automechanik, ani pilot, ani řidič popelářskýho auta. Já už vážně nevim," začínala jsem histerčit, protože do přihlášky se prostě něco napsat muselo a navíc jsme ji museli poslat během následujícího dne.
"A proč nejdeš na jazykovku?" Ten kluk mívá občas i dobrý nápady. Je pravda, že jazyky mě vždycky bavili a docela mi i šly.
"Jazykovka, no jasně! Proč mě to nenapadlo," roztáhla jsem rty do širokého usměvu a poplácala bráchu po zádech.
Usmál se a já jako bych z toho úsměvu vyčetla, že nemám zač.

A tak jsem poznala Elis. Nakráčela jsem si v půlce září do její třídy a tvářila se jako drsňačka. Proč taky ne, když jsem byla starší než ostatní. Moje nová třídní, mě představila spolužákům a posadila mě do první lavice k holce, která vypadala tak vyplašeně, jako zajíc po třetí ráně z brokovnice.
"Ahoj, já jsem Eliška," šeptla mi potichu, když už si mě učitelka nevšímala a začala vykládat látku.
"Hele mě nezajímá, kdo jsi! Nekamarádim se se šprtama z prvních lavic a pamatuj si, že při nejbližší příležitosti zapadnu do poslední lavice. Jasný?!"
Eliška si posunula na nose nemožně nemoderní brýle, ulízla si už tak dost ulíznutej účes a suše mi odpověděla: "To dost dobře nepůjde. Volno je jenom tady, vedle šprta. Takže, co kdybychom na tohle zapomněly a začaly znova? Já jsem Eliška," upřela na mě neuvěřitelně modrý oči a vyčkávala co jí odpovim.
"Holka, s tebou teda bude práce... Já jsem Rita."

Od tohoto okamžiku se dost změnilo. Eliška už není ta nemožně ulíznutá, šprtka z první lavice. Donutila jsem ji, aby se nechala ostříhat a obarvila si vlasy. Taky jsme kompletně změnily její šatník a hnusné brýle vyměnily za fakt krásnej ultra moderní kousek. Naučila jsem ji, jak se správně nalíčit, aby vynikly její modré oči, kterým už propadl nejeden z našich spolužáků. První lavici jsme vyměnily za třetí. A z nezajímavé šedé myšky Elišky tu rázem byl jiný člověk. A jako třešničku na dortu jsem použila oslovení Elis.
"Elis? To je jako moje přezdívka?" divila se, ale očividně se jí to líbilo.
"To je tvoje nové jméno. K tvýmu novýmu vzhledu se to původní nehodí. Takže od teď jsi prostě Elis. Souhlas?"
Místo Elišky myšky jsem teda měla lady vamp Elis. Jediné co z původní Elišky zbylo, je ta její plachost. Je stydlivá, ale lečí se. S mojí pomocí samozřejmě. Takže se nedivte, že její otázka, mě přinejmenším zaskočila.

"Takže? Jaký to teda bylo poprvé?" upřela na mě oči plné očekávání.
"Pravdu nebo milosrdnou lež?"
"Samozřejmě, že pravdu!" Elis si dala ruce v bok a dokonce mi pohrozila prstem. Kdybych usilovně nepřemýšlela, co jí odpovím, musela bych se začít smát.
Nemůžu jí říct, že moje poprvé bylo fakt hnusný. Stalo se to, když mi bylo čerstvě šestnáct, s týpkem, kterýho jsem ani pořádně neznala. Vím, že se jmenoval Zdeněk, byl starší než já, měl náušnici v uchu, dlouhý vlasy a pokérovaný záda. Naši ho nesnášeli a já ve svý rebelský nadutosti si řekla, že do toho pujdu s nim. Na mojí obranu musim říct, že byl docela hezkej a holky na něj letěly.

Pozval mě k sobě na kafe. Bydlel sám v bytě, takže trapnýmu seznámení s rodičema jsem se vyhnula. Jen co se za mnou zaklaply dveře, už mi strkal flašku do ruky a ať prý se napiju, že mě to zbaví nervozity. Abych ho neurazila, tak jsem si jako lokla. Kdybych bývala věděla, co mě ten večer čeká, vypila bych obsah na jeden zátah.
Zatáhl mě do ložnice, povalil na postel a začal se po mě sápat. Oblečení ze mě doslova serval, předehrou se nezabýval a bolestivě mě pod sebe tisknul.
"Zdenku, ale já....." ani jsem to nestihla dopovědět, protože mi do obličeje hodil natržený spodní kalhotky a vyštekl mým směrem: "Ještě řekni, že jsi panna a já si to hodim."
Moje mlčení bylo asi dostatečně výmluvný.
"To si děláš srandu?!" začal se mnou třást. "Já jsem neutratil tolik peněz za chlast, aby mi ho tady chlastala nějaká nána.... I když možná, že kdybych ti zaplatil, tak by jsi mi dala. Tak si řekni kolik chceš, litr nebo dva? I když za to ta špinavá práce ani nestojí," posměšně se na mě zazubil a začal na mě zase sahat.
"Ne! Nepřibližuj se kě mě!" začala jsem histericky křičet.
"To si klidně řvi, tady tě stejně nikdo neuslyší," chechtal se.
Tentokrát už jsem ho žádným ale nezastavila, bolestivě do mě pronikl a nedbal mých slz. Jenže mu to tak asi moc nevyhovovalo, překulil se na záda a mě si posadil na sebe, prý to na poprvé je takhle nejlepší. Moje chabá výmluva, že nevím co a jak, ho nijak nepřekvapila.
"Prostě si ho vem a narvi si ho tam! Bože, to jsi vážně tak blbá nebo to hraješ?! Víš co, vypadni! Zmiz mi z očí! Táhni domů a radši si hraj s panenkama, ty nádhero pitomá!" Na to mě odstrčil, popadnul svoje svršky a šel pryč. Asi do koupelny. Vážně jsem neměla chuť, jít to zjišťovat. Bleskově jsem se oblíkla, rozloučením jsem se nezdržovala a mazala tam odsud jako o život.

Takže tohle Elis vyprávět nemůžu. Doufam, že už chápete, proč jsem se pak rozhodla pro církevní školu... Fakt jsem byla rozhodnutá, že se stanu jeptiškou, jenže pak jsem poznala Honzyho. Takže možná bych mohla poprvé s Honzym přeměnit za tohle nepovedený první porpvé. Elis to stejně nepozná. S Honzym to bylo úplně jiný. Hezký, milý a úsměvný.

Chudák byl tak vystresovanej, že mu nešel nasadit kondom.
"Se na to taky můžu vykašlat," vzteky ho zahodil na zem, kde ho pak začal přežvykovat jeho pes.
"No jo s jahodovym aroma, to jsem si moch´myslet. Náš Roníček totiž jahody miluje."
Ani nevim, proč jsme se pak rozešli... Ale ani tohle nemůžu Elis říct. Tak snad abych si vymyslela nějakou důvěryhodnou báchorku, jak jsem  s panem X na místě Y při svíčkách zažila nejkrásnější poprvé, který by mi mohly všechny holky závidět. On pak musel odcestovat do místa Z, aby tam zachraňoval nebohý tuleně. A aby mě pak nelitovala, musela bych dodat, že si samozřejmě píšeme dopisy a telefonujeme si každý víkend. A to jenom proto, aby o opačným pohlaví nesmýšlela ve špatných barvách. Tak moc mi na ní záleží, že bych ji ráda špinavostí dnešního světa ušetřila, na to jsem ale i jako Dlouhá fakt hrozně krátká.

Moje úvahy přerušila Elis: "Zvoní. Měly bysme jít do třídy."
"To rozhodně," přesně v tenhle moment mi došlo, jak může být škola někdy užitečná.
"Ale pak mi to stejně povíš," spiklenecky na mě mrkla.
"To si piš. A jinak, máš ten překlad na angličtinu?"
"No to nemam," zděsila se.
"Napíšem ho při biologii," objala jsem ji kolem ramen, abych ji zvedla náladu. Tohle totiž bylo poprvé, co Elis zapomněla udělat úkol. Copak asi měla včera na práci? To muselo být něco veledůležitýho, když při tom nedbala na školní povinnosti. Myslím, že to bude ona, kdo mi pak bude muset něco povědět. No jo no, všechno je jednou poprvý...

Bouřka

5. září 2010 v 0:56 | rybiczka86 |  téma týdne (Rita Dlouhá & spol.)
"Bouřka..."
"Cože, no to si děláš srandu?!"

A takhle to dopadá vždycky.... Tedy abyste rozuměli. Pokaždý když si něco naplánuju, tak mi to někdo a nebo něco prostě překazí. Tak jako třeba teď. Byla jsem domluvená s partou, že půjdem na poslední prázdninouvou akci, kterou jsme pojmenovali "Chlastačka pod širým nebem", to nejspíš asi z nedostatku prostoru u nás i u kámošů doma. Situaci ani nikterak nezlehčilo to, že rodiče všech a ti moji taky samozřejmě okupovali své příbytky dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu k tomu.... No tak jak myslíte, že tohle mohlo dopadnout??

"Ty se snad někam chystáš?" zeptala se překvapeně máma a já už si dokázala živě představit jak táta vyhrůžně zdvyhá obočí.
"No mami, ty jsi snad zapomněla! Už ti říkám nejmíň týden, že jdeme na tu party k Honzymu," nezapomenu při tom načuřeně frknout, aby viděla, že mě tím fakt naštvala. Vždyť ona by mi klidně vrazila do ruky žehličku a dala sáhodlouhý kázání, že na party mam i ve svých takřka dvaceti letech času dost. Jo to Honzy.... No to je jiný kafe, ten by mi do jedný ruky vrazil flašku a do druhý jointa, ale to nemůžu vysvětlovat mámě. Nepochopila by to. Kolikrát si říkám, jestli vůbec byla máma někdy mladá.
"Nezapomněla jsem na to, jen jsem nevěla, že je to už tenhle víkend."
"A kdy tak asi myslíš, že probíhá poslední prázdninová akce?" Poslední prázdninová akce, jsem samozřejmě zdůraznila. Nebudu přece poslední akci prázdnin slavit o Vánocích, to máme jiný akce. Tak třeba ta poslední se fakt vydařila, pitka na téma Kdo nám letos dal ten nejhorší dárek? Při vzpomínce na to se musím smát ještě dnes.
"Technicky vzato záleží na tom, jaký prázdniny máš vlastně na mysli." Tak tohle je můj povedenej bratříček Robin. Věřte, že být jedináček, je vážně lepší.
"Prosím?" No já vážně nevěřím svým uším, proč se do nás pořád plete, kdyby se neobjevil, dávno už bych měla mámu zmáknutou a možná už bych byla i na cestě. Ale takhle? Teď budu ty chytrý řeči namísto mono poslouchat ve stereu.
"Záleží jestli myslíš jarní prázdniny, velikonoční, letní, podzimní, vánoční nebo třeba pololetní... No fakt, vážně," a ještě se u toho zubí jako andílek. Já ho vážně klepnu něčim nebo brzo mě klepne z něj.
"Rito, tak si vezmi deštník, třeba to brzo zase přejde," snaží si mě udobřit máma. No jo deštník, tobě se to řekne a sedět budu asi na čem? To snad abych si vzala rovnou neoprén ne?
"Nebo zavolej taťkovi, třeba tě tam hodí," to si mě zase snaží udobřit brácha. Jenom nevim, jak by se táta tvářil, až by zastavil uprostřed tý louky, kde se máme asi tak za deset minut všichni sejít.
"Já zavolám Honzovi, třeba to vyřešíme ještě nějak jinak," říkám směrem k mámě.
"Jako že to přesunete?" ptá se s nadějí máma.
"Né, že to zrušíme asi... Mami prosim tě, je to každoroční akce a pár kapek vody nám to vážně nepřekazí."
Nepřekazí... nepřekazí... ale jak to uděláme, já v blátě sedět nebudu.

Zdvihám mobil a točím Honzyho číslo.
"Jop?" No jo, ten jeho originální pozdrav...
"Honzy?" a moje originální nechápavost.
"Rito?"
Tyhle rozhovory vážně miluju, ještě chvíli a budu se nad tou naší demencí smát nahlas.
"Ta bouřka nám nějak kazí plány, nemyslíš?"
"Kočičko ty nejsi z cukru, abys nemohla přijít. Navíc neboj, zařídil jsem to tak, aby tvoje prdelka byla v suchu."
"Moje prdelka?!" tyhle jeho kecy nesnášim. Dobře no, kdysi jsem s Honzym chodila. Ale to bylo kdysi, tak si nemusi na mě nebo na jakoukoli část mýho těla dělat nároky.
"Nerozčiluj se, vždyť víš jak jsem to myslel. Každopádně víš, kde má Dany zkušebnu?"
"To myslíš tu hnusnou garáž, kde to smrdí zatuchlinou a krom plísně tam pěstuje taky potkany a kdo ví co ještě?"
"Jop, jsi snad cíťa, že ti to začalo vadit?"
"Ne, jen se ujišťuju, jestli nezměnil svoje působiště."

Nepochopte mě špatně, já vlastně v zásadě nemám nic proti plísni, zatuchline a potkanům, jen se tyhle dvě věci a zvíře nesmí vyskytovat blíž než kilometr ode mě. To víte Dany si nějak musí napravit reputaci, když se jmenuje Daniel Myšička. On by samozřejmě řekl, že neni myšička ale podrazácká krysa skeťácká, ale za tu dobu co my tři spolu kámošíme a že už to je nějakej ten pátek, na nás Dany žádnej podraz neudělal. A co se týká Honzyho, ten to se svým jménem taky nevyhrál. Na střední s tím měl docela potíže. Vždycky když se musel někde představit...
"Já jsem Kašpar."
"Ano, to my víme, ale jak se jmenujete?"
A já se svým jménem raději pomlčím, neboť jmenovat se Rita Dlouhá a měřit jen sto padesát šest centimetrů, to si říkáte jestli vám to ti nahoře náhodou neudělali schválně.

S dobrou náladou, úsměvem na rtech a deštníkem v ruce jsem dorazila na smluvené místo. Musím uznat, že naše každoroční akce letos nazvaná "Spijte prázdniny" se vážně povedla. I když si krom toho, že jsme chlastali, hulili, chlastali a prokládali to cigárama, už moc nepamatuju. Ale tak víte co, když jste někde s lidma, který máte rádi a který mají rádi vás, tak vás menší okno v podobě výkladní skříně nemůže rozházet. Možná, že kdybych se na místo s Myšičkou a Kašparem bavila s Širokým a Bystrozrakým mohla jsem už dneska být dávno někde jinde. Ale to je jen možná. Chci říct, že s pravýma kamarádama vás nemůže rozdělit takřka nic, ani bouřkový mrak ne. Nebo máte jiný názor?